Sledování reprezentantů: o Novákovi a českých nahrávačích …

Viděl jsem v posledních dvou týdnech dva zápasy v zahraničních ligách, kde hrálo (nehrálo) osm českých reprezentantů (počítám-li i Rejlka, který ovšem doléčuje dlouhodobé zranění). Čili: budu psát o zápasech Paříž vers. Toulouse (3:0), Friedrichshafen vers. Treviso (2:3).

Úvodní dojem z pařížského utkání byl velmi matný, jelikož mu přihlíželo asi tak 150 diváků, z toho jistě čtvrtina příbuzných a známých hráčů. Inu přejedené velkoměsto … Nebudu zpravodajsky popisovat zápas a přejdu k tomu, proč jsem tam jel.

O Jiřím Novákovi by už asi měli psát jiní, jelikož jsem na jeho adresu již „napěl“ dostatek chvály. O tom, že hraje zase dobře, není pochyb, táhne své družstvo … Zaťaté pěsti, pravidelné střídání úsměvu, resp. psychické podpory pro spoluhráče s výhružným mračením, při lehkomyslnostech či fatálních chybách spoluhráčů jasně signalizuje, že to s týmem žije. Stejně jako jsem to psal o Martinu Léblovi, i Jiří Novák je ve svém družstvu šéfem. Šéfuje odlišným způsobem, ale Paříž si jeho služeb velmi považuje. Někdejší vítěz Ligy Mistrů, šestinásobný šampión Francie a devět let v jednom klubu – to je stálost, to je věrnost.
Rád bych se zdržel u jedné věci, která je u Lébla a Nováka stejná, i když má u každého z nich zcela jinou podobu. A to oddanost hře a posedlost či fascinace hrou. Oba mají vlastnosti, které bychom mohli kritizovat, ale oba se až dojemně zapomínají ve hře. Zapomínají v tom smyslu, že kalkul, či existence, peníze, sláva jsou odsunuty na druhou kolej. Ne že by se tyto věci v jejich životě nevyskytovaly, ale ve hře NE.

Proto jsem na Nováka s Léblem vsázel vždy v první řadě a nikdy jsem se v nich nezklamal. Jiřímu Novákovi se vyčítá, že hraje dobře v klubu a špatně za národní tým. Já myslím, že potřebuje čas, aby v družstvu zdomácněl, protože on neohromuje nějakou famózní vlastností, ale komplexností své hráčské a lidské osobnosti. Síla komplexnosti se pozná vždy až po čase.
I poslední účast Nováka na předolympijské kvalifikaci nedopadla tak, jak by si on sám přál, ale já jsem byl s jeho činností spokojen. Nejen proto, že obrovským způsobem pomáhá k léčbě dlouhodobého onemocnění českého národního týmu: týmové odstředivosti, ale protože kvalita jeho výkonu stoupala, pouze nebyl čas to prokázat. Mě však nezmátl, je to velký hráč, o jehož služby velmi stojím a kterého týmové klima velmi potřebuje.

Když nechám tentokrát stranou tradičně výtečný blokařský výkon Staňka (vrátím se k němu jindy), byl další výraznou osobností pařížského utkání byl Ondřej Boula. Pomalu mu ubývají vlasy, částečně se zklidnil, ale „vítr v bedně neutajíš“. Má za svůj přístup k životu a ke sportu i spoustu nepřátel.

Jeho anabáze do národního družstva v roce 2006 dopadla totálním nedorozuměním a oboustranným znechucením. Zbytečně … Ondra Boula je normální kluk, trochu přepálený, trochu posedlý, ale opravdový. A hráči v nároďáku, s kterými se rozešel ne zrovna v nejlepším (a oni s ním), nejsou možná tak zarputilí, ale mají svou velkou cenu. Prostě zbytečné oboustranné zanevření.

Máme čtyři nahrávače, kteří se trvale prosazují v zahraničí: Zapletala, ten si své v nároďáku již odkroutil, Ticháčka, který teď prožívá velké období, Škacha, jenž válí trvale na špici německé ligy, přestože má po mém soudu slabé spoluhráče, a Boulu, o němž byla část tohoto povídání.
Ani jednoho z těch tří posledně jmenovaných se národní tým nemůže trvale zříct, protože všichni tři jsou důstojnými partnery, pro velice dobré útočníky, kterými český národní tým disponuje. Sám vím, jak je to těžké, všichni chtějí hrát (jak by ne), ale to už se musí citlivě řešit rok, co rok. Když by se to podařilo, nebude se tvrdit, že máme slabé nahrávače. Svůj názor jsem již jasně formuloval na jiném webu v článku: „Střízlivý pohled na úpadek české nahrávačské školy“. A toto tvrzení doplním nejčerstvější zkušeností.
Lukáš Ticháček hraje svou první „velkou zahraniční“ sezónu, loni seděl, neměl to jednoduché, ale letos hraje. Družstvo, které vyhrálo ligu Mistrů si ho nechalo na postu prvního nahrávače. Podle toho jej jistě platí, této logice věřím. Tedy činy, ne slova.

Mám určité výhrady i k Lukášovi Ticháčkovi (především z hlediska samostatnosti při vedení družstva), ale je nahrávačem v elitním evropském týmu, zahrál předloni velmi solidně na mistrovství světa a loni na olympijské kvalifikaci: tato pravda je rozhodující. Poté, co letos postoupil s Friedrichshafenem ze základní skupiny Ligy Mistrů a následně vyřadil ruského giganta Dynamo Moskva, zpozorněl jsem dvojnásob. Jak přišla zpráva, že Friedrichshafen vyhrál první čtvrtfinálové utkání v Trevisu, odhodlal jsem se změnit plán cest a místo na souboj Štokra s Léblem (Perugia – Macerata) jsem vyrazil k Bodamskému jezeru na odvetu Ticháčkova týmu proti Feiovi, Papimu a spol. Ctím výsledky na prvním místě, tedy poklona tomu, jak Treviso uteklo hrobníkovi z lopaty, ale přesto musím říct, že se mi výkon Trevisa nelíbil.

Uvědomuji si, že kritizovat finalistu Ligy Mistrů by mohlo znít troufale …, opravdu si však myslím, že Treviso postoupilo díky mimořádným individuálním výkonům Feie, Gustava a v závěru Papiho. Moculescův tým mi připadal konsistentnější a více scelený. Dobře, na vítězství to nestačilo a pravdu mají vítězové (uvidím, zda se můj matný dojem z Trevisa potvrdí v italské lize…).

Ale zpět k Ticháčkovi. Byl jasně lepší, než oba jeho protivníci, přičemž prvním z nich byla francouzská hvězda Pujol, druhým Ital Saitta. Ticháčkova nahrávka je rychlá, překvapivá a utajená. Doporučuji všem trenérům mládeže, aby na jeho hře studovali jev, který nazýváme „výběr místa nahrávky“. Je vždy přesně pod míčem, tudíž má absolutní klid pro tvorbu řešení. Protože je včas pod míčem, vždy stihne krátce „mrknout“ na stranu soupeře. Je odvážný a nezatížený zbytečnými obavami. Nebojí se hrát první sled po horší přihrávce a zapojuje do hry všechny útočné prvky. Střídá se svými středovými hráči všechny varianty útoku (naproti tomu Treviso hrálo celý zápas pouze jedničku). Nevyvaroval se taktických chyb, zdá se mi například, že si neumí vybrat hráče, přes něhož dohraje nejdůležitější momenty utkání, ale v tomto zápasu prokázal, že začíná být evropským nahrávačem.

Rozhodně, a to je i motto tohoto článku, bychom měli přehodnotit „lamentování“ nad naší nahrávačkou školou, protože uděláme-li rychlý výčet, tak zjistíme: Ticháček hraje ve Fridrichshafenu, Škach v Berlíně, Boula v Toulouse, Zapletal ve Francii (Narbone). Černoušek již hraje druhou ligu ve Francii, ale v Čechách by byl stále výborný nahrávač pro extraligu. Kust byl ve Francii a v Německu a vrátil se. Dostal lekci a stalo se to co, jsem avizoval: nemá v pořádku nahrávačské řemeslo a bude muset o svou pozici znovu bojovat, ale špatný nahrávač to není.

6 solidních nahrávačů (z toho 3 i z hlediska Evropy špičkoví). V lize hrají dále na postech prvních nahrávačů dále Malčík (Opava), Haník jr. (Příbram), Novák (Brno), Jakubiček (Zlín). V Belgii hraje Fortuník jr. Takže dohromady 11 nahrávačů (většina z nich velice solidních) a v lize je deset týmů. Takže máme nahrávače nebo nemáme?

Možná, že nemáme osobnost typu Ricarda, Grbiče nebo Vermiglia, souhlasím, ale třeba nám vyroste už v ročníku 1989-90: jsou tam zajímavé typy Barák, Chochlík, Pekárek, Carba, Dvořák, Janouch. Uvědomil jsem si tuto skutečnost, když jsem viděl před nedávnem utkání Fridrichshafen vs. Berlín, kde oba týmy vedli do boje čeští nahrávači Škach a Ticháček. Vítěz ligy mistrů nakonec udolal družstvo, které je již dlouho špičkou německé bundesligy a pravidelně postupuje v evropských pohárech. Kdyby Berlín neměl Jardu Škacha, nevím jestli by tuto vizitku potvrdil. Jarda přesahuje svým výkonem své spoluhráče. Jeďte se podívat, není to tak daleko.

Sám jsem byl k otázce českých nahrávačů kritický, přiznávám, ale v poslední době jsem viděl hrát Škacha, Ticháčkem a Boulu v solidních evropských soutěžích a hráli prostě dobře. Nechci umělé vytvářet pozitivní náladu, protože jsem trenérem národního týmu, taky se tam často vztekám nad realizací útočné koncepce.

Sám jsem tedy dost kritický, ale jenom tímto článkem pokouším uvádět věci na pravou míru a takto formulované, mi ten pohled na „úpadek české nahrávačské školy“ připadá střízlivější. To jenom proto, abychom si „nenadělali“ do vlastního hnízda, víc než je nutné.

V Praze 17. 3. 2008

Zdeněk Haník