Malý velký muž mistrovského Karlovarska, srdcař a šoumen Martin Kočka

Sice nešlo o hlavní hvězdu Karlovarska, také Martin Kočka má však plné právo na oslovení mistr. Optimismus a smysl pro humor tohoto volejbalisty dokážou ve správný čas udělat divy. Posuďte sami... „Nebyl jsem nejdůležitější hráč, ale byl jsem klíčový muž oslav,“ líčí zvesela mladík, který neschází snad na žádném snímku křepčících Západočechů. „Jsem nejmenší. Musel jsem stát vepředu,“ vysvětluje pohotově. A jak ony oslavy v době covidové vlastně probíhaly? „Ctili jsme 3R – myli si neustále ruce, nasazené jsme měli respirátory a mezi sebou dodržovali dvoumetrové rozestupy,“ doplní s kamennou tváří.

Ve chvíli, kdy se před sezónou dozvěděl o zájmu Karlovarska, vypadal jeho výraz docela jinak. „Přijel jsem z tréninku a volal mi Jakub Novotný (předseda klubu). Druhý hovor následoval od manažera Ondry Hudečka,“ popisuje Kočka. Ústa měl prý otevřená dokořán. „Byl jsem překvapený, v šoku. A šťastný,“ vyhrkne. Pro nezasvěcené: v pražských Lvech zastával post prvního nahrávače v ligovém béčku a řekněme trojky v extraligovém áčku. Vlastně se o něm hovořilo spíše jako o trenérovi mládeže. Najednou měl krýt záda legendě legend Lukáši Ticháčkovi. „Znělo to jako sen,“ neskrývá.

Krok konzultoval se svým otcem Milošem. To je pro změnu člověk, kterému by měli na Lužinách postavit sochu. Tamní volejbalový oddíl totiž před 29 lety zakládal. A teď ho měl junior opustit. Podobná situace zavání rozepří, zpřetrhanými vazbami na celý život. „Táta nic nenamítal. Uvědomoval si, že je to pro mě krok dopředu,“ vyvrací drama Martin, který se vůbec necítil být outsiderem a vydal se dělat druhého nahrávače do špičkového týmu s velikými ambicemi. Vlastně neměl co ztratit, jeho úloha se měla odehrávat hlavně na trénincích. Během zápasů byl připravený povzbuzovat z místa určeného pro náhradníky. Jenže…

Trentino, 1. prosince 2020. Karlovarsko hrálo 1. kolo skupiny E Ligy mistrů. V úvodní sadě duelu s Friedrichshafenem vůbec nestíhalo. Především nefungovala souhra s nizozemským nahrávačem Wesselem Keeminkem, kterého vedení angažovalo krátce před turnajem po zranění Ticháčka. Na plochu se tak dostal Kočka. „Nebál jsem se. Čím těžší je cíl, tím je cesta k němu zajímavější,“ prozrazuje svou filozofii. Nejspíše správnou, neb se na hřišti vůbec neztratil. Vary získaly nečekaný set, vůbec první v této prestižní soutěži.

Kočka prý zadostiučinění necítil. Dobře si totiž uvědomuje, že jej limituje výška. „Měřím 178 centimetrů, tedy jako úplně typický průměrný Čech,“ vypálí nacvičenou odpověď. Reprezentant Daniel Pfeffer má jiné informace. „Martin si přidává tři, možná až čtyři centimetry,“ prozradí. Právě spolu po návratu Ticháčka vytvořili v Karlovarsku dvojici. Ovšem na liberu. Ani přechod na tento post Kočku neodradil. „Já bych hrál i na univerzálu,“ směje se. „Na nějaké urážení a křivdy není během sezony čas. Jsem týmový hráč,“ zdůrazňuje. „Už dříve jsme se dohadovali, jestli mám nastupovat na nahrávce nebo na liberu. Táta mi to ale nedovolil.“

Možná jde o fabulaci, ovšem Miloš Kočka údajně sehrál důležitou roli v karlovarském titulu. „V semifinále jsme vyřadili Lvy,“ vypráví junior. „Táta mi stiskl ruku a řekl, že mi odpustí, jen pokud získáme zlato. Svěřil jsem se s tím spoluhráčům, nedalo se nic jiného dělat,“ usmívá se 22letý volejbalista, který si zahrál rovněž ve finále. „V první sadě v Budějovicích jsem nic nečapnul. Na hřiště šel Martin, všechny zbláznil, a my následující set vyhráli,“ oceňuje záskok kolegy Pfeffer.

Možná i kvůli tomu „bláznovství“ dostal Kočka na západě Čech nový kontrakt. „Utkání přirozeně prožívám a chci se o své emoce dělit s týmem,“ líčí malý velký muž z dresu Karlovarska. „Smlouvy si vážím. Je to pro mě čest,“ pokračuje libero s jasnými cíli. „Chci vyhrávat a posouvat se. Nejdůležitější je, abychom měli stejně dobrou partu jako letos. Do práce musíte chodit vždycky rád.“

Autor: Jiří Uhlíř